Čekání na Alberta Čubu

Prosím, berte můj příspěvek s nadsázkou a s úsměvem. Nezavrhujte ho jako trapný a blbý, ale jako úsměvně sebeironický.

Už několik let chodím do jistého ostravského divadélka. Znám snad všecky hry v jejich repertoáru. Začalo to Brýlemi Eltona Johna. Následovalo Pohřbené dítě, nezapomenutelný a dokonalý Poručík z Inishmoru, třikrát jsem viděla Porcii Couglanovou, dosud se směju nad Dezertérem z Volšan, pláču nad Višňovým sadem, Goldbergovskými variacemi a krutým Tetováním... Etc.

Už znám všecky herce a jejich typické role. Je to jako koníček. nebo trochu závislost.

Jednou jsem se přistihla, že se pořád usmívám, když vystoupí na scénu Albert Čuba. Bohužel má skoro vždycky roli nějakého hejska a "hajzlíka", až teď si stejně jako ostatní lidé zasloužil politování bohů, když beznadějně-nadějně volal a zpíval: Viktooooorie!

Vždycky jsem si přála potkat ho na ulici nebo v tramvajce. Zatím jsem měla to štěstí jen na Michala Moučku, který bohužel hraje samé naivní trouby.

I teď naposled jsem s kamarádkou opět seděla vepředu a zasněně tleskala všem, nejvíc však Čubovi.

Napadlo mě jednou si na něj počkat a požádat ho o podpis. Třeba někdy seberu odvahu.

Po představení jdeme dolů do šatny a někdo mi zaklepe na rameno, jeslti je můžu pustit. Ovšem, odpovím a uhnu se s berlama bokem. A dál akmarádce nadšeně vypravuju, jak si jednou určitě počkám na Čubu a on se mi podepíše na fotku.

"Víš, kdo to byl? Kdo ti klepal na rameno?"

Ne-e, koukám na ni zvědavě, ale vím, že Čuba to nebyl...

"No přece Michal Čapka!"

"Juuu, sám Poručík z Inishmoru," zajíknu se. Čapka s kamarády už je dávno někde pryč, nevidím z něj ani kousek hlavy. Kamarádka se směje a já taky, sama sobě.

někdy je prostě fajn se chovat jako malá holka a radovat se ze života. Z divadla. Ze hry. Z herců, kteří jsou naštěstí jiní než ti, které hrají.

A smutně si vzpomenu na jeden starý vtip:

Říká 26letá dcera sví matce: "Dnes mě poprvé oslovil muž."

"A co ti řekl?"  ptá se zvědavě a s nadějí matka.

"Uhni, krávo."